Litoměřice – Určitě jsem nebyl sám, kdo se včera (ve středu 26.května) těšil, že zahlédne „superúplněk“. Jak se to povedlo, o tom za chvíli.
Nejprve si ujasněme, vlastně tento (v astronomii neodborný) pojem znamená. Ideální „superúplněk“ nastane ve chvíli, kdy je Měsíc nejblíž Zemi (v tzv.přízemí), a zároveň je přesně ve fázi úplňku. Ideální stav, jak známo, existuje jen teoreticky, takže vždy je mezi přízemím a úplňkem nějaký rozdíl.
Tuto středu byl Měsíc nejblíž Zemi ve čtyři ráno (357 314 km), půl hodiny před západem a 9h 13m před úplňkem (13:13 SELČ). Kdo se nestihl dívat ráno, (třeba spáči jako já), mohl to zkusit po východu Měsíce během středeční noci (můj případ). Jenže na rozdíl od rána však celý den až do noci bylo zataženo a tak pozorovatelé museli spoléhat na díru mezi mraky, případně na vyjasnění. Což se pak po půlnoci už na čtvrtek postupně stalo a „superúplněk“ jsme konečně zahlédli a i fotografovali (viz snímky).
Oproti stejnému jevu v dubnu byl teď Měsíc o krapet blíž. Rozdíl ovšem člověk nepostřehne, stejně jako mezi „mikroúplňkem“ (Měsíc v úplňku nejdál) a „superúplňkem“ (Měsíc nejblíž), i když rozdíl ve velikosti měsíčního disku může být až 15 procent. Spíš si lze všimnout rozdílu v jasu – „superúplněk“ svítí (= Měsíc odráží sluneční světlo) o poznání víc.
A ještě pár zajímavostí. Největší a nejjasnější „superměsíce“ od poloviny minulého století nastaly 26.ledna 1948, 14. listopadu a 13.-14. prosince 2016.
Zemi vůbec nejbližší „superměsíc“ v 21.století vypočítali astronomové na 6.prosince 2052.
Text a foto: Mirek Zimmer
Autor se podílí na pořadu Planetárium Českého rozhlasu Sever.
