ROUDNICE NAD LABEM – Každý správný fotbalový oddíl by se měl věnovat především mládeži. Na to, aby byla vedena podle nejnovějších trendů, dohlíží i v SK Roudnice nad Labem řada trenérů. Jedním z nich je i hlavní kouč U15, šéftrenér mládeže SK a držitel licence UEFA A Matěj Lačný (33).
Prozraď něco o trenérské kariéře, odkdy vlastně působíš v SK Roudnice?
Trenérská kariéra je celkem rozmanitá. S trénováním jsem kvůli zdravotním problémům začal v nějakých cca 23 letech v FK Ústí nad Labem, kde jsem sbíral první trenérské zkušenosti. Poté mě život zavál do Prahy a po krátké přestávce jsem se k trénování vrátil v klubu Bohemians 1905, kde jsem poprvé nakoukl do většího fotbalu, začal si dělat licence a během pěti let jsem vystudoval již zmíněnou UEFA A licenci. V Bohemce jsem si prošel skoro všemi kategoriemi v přípravkách a v dorostu jako asistent a následně jako hlavní trenér ve starší přípravce. Po pěti letech jsem se na nové smlouvě domluvil v FK Ústí nad Labem, kde jsem strávil dvě sezóny. Jednu jako hlavní trenér starší přípravky a druhou jako hlavní trenér starších žáků. Na dalším pokračování spolupráce jsme se už v Ústí nedomluvili a jsem velice rád, že přišla nabídnutá šance tehdy od Tomáše Vecka vést mládež v Roudnici. Takže v Roudnici jsem od léta 2019, trénuji ročník 2006, nově také dívčí týmy a snažím se ve spolupráci s ostatními šéftrenéry dát roudnické mládeži nějaký směr, tak, aby se nám tu všem pracovalo dobře a SK Roudnice nad Labem produkoval šikovné fotbalisty.
Máš za sebou i nějakou hráčskou historii?
K velkému fotbalu jsem se úplně nedostal. Jako malý kluk jsem díky taťkovi začal s fotbalem v České Lípě, ale po rozvodu rodičů mě mamka dala na jiné sporty (plavání, atletika). Má cesta tedy vedla atletikou a snad i úspěšně, mám i jeden reprezentační start v žákovské kategorii. Chvíli jsem to zkoušel i kombinovat, takže jsem si za Českou Lípu zahrál i žákovskou ligu. V dorostu jsem již ale dělal jen atletiku a ke konci tohoto věku jsem se nechal zlomit a začal hrát futsal na úrovni divize. V tu dobu jsem si chodil i občas kopnout velký fotbal, ale jen s kamarády na vesnické úrovni. Ve 22 letech přišlo již zmíněné zranění a tři operace kolena, a tak jsem se rozhodl vrhnout se na trenérskou kariéru. Nyní jsem registrován ve Velkém Borku, ale moc zápasů kvůli trenérským povinnostem a rodině nestíhám. Trenér Zbýňa Štrupl to se mnou nemá jednoduché. Tímto bych ho chtěl pozdravit.
Co vyžaduješ po svých svěřencích?
Mám rád náročný fotbal, který je založen na atletičnosti a ochotě podstupovat velké množství náběhů a soubojů. V kategorii, kterou mám nyní na starosti, je to obzvlášť obtížné, protože kluci jsou v pubertě a v tomto stylu fotbalu se po nich vyžaduje tvrdá práce, která nese ovoce celému týmu a není tolik vidět jako výsledek pro toho daného jednotlivce. S asistentem Dominikem Majerem se tedy v hráčích snažíme probudit ochotu makat jeden za druhého, být zodpovědní sami k sobě a dělat vše na 100%. Pokud to tak je, tak kluci se už několikrát přesvědčili, že na základě těchto atributů se dá předvádět hezký fotbal a mají z toho pak radost všichni zúčastnění.
Líbí se ti herní styl nějakého konkrétního týmu v ČR či zahraničí?
Ačkoliv jsem sparťan, tak tady musím uvést Slavii. Mají úžasně zmáknutý presink, hráči jsou ochotní podstupovat to, co jsem uváděl v předešlé otázce a z toho systému potom vypadávají hráči, kteří se stávají hvězdami. Pokud by to neměli takto kolektivně pojaté, nemyslím si, že by ze Součka, Coufala či Simy byly dneska takové hvězdy. Za mě dneska Slavia udává směr a ukazuje cestu, že i v českých podmínkách se dá hrát náročný fotbal, který je konkurenceschopný v Evropě. A jako sparťan doufám, že to žezlo zase jednou bude na Letné.
Jaký upřednostňuješ typ hráčů?
Vychází to hodně z předešlých odpovědí. Na prvním místě jsou určitě správně nastavené morální vlastnosti – chtít pracovat, nic neflákat, dokázat vystupovat ze své komfortní zóny. Další v pořadí jsou určitě rychlostní a silové dispozice. Bez rychlosti se v dnešním fotbale už člověk neobejde, no a pak mě samozřejmě zajímá nějaká přirozená herní inteligence hráče. Někdy hráči v 15 letech nedokáží pochopit třeba ofsajd. Když se podaří spojit tyto tři atributy, tak je radost s takovým hráčem pracovat. A pak už záleží na práci trenérů v mladších kategoriích, jestli má ten hráč šanci proniknout do velkého fotbalu – jak umí pracovat s míčem, jaké má základní technické návyky.
Je hodně náročné motivovat svěřence k individuální přípravě v této nelehké době?
Co si budeme povídat, je to náročné. Klukům i nám trenérům chybí týmová sociální interakce. Na druhou stranu, v tuto chvíli se ukazují ty vlastnosti, které bychom u ideálních hráčů požadovali. Na kluky číhá v této době hodně nástrah (lenost, pohodlí, nikdo jim nestojí za zadkem) a veškerá naše motivace probíhá na dálku. Každopádně, vedeme si statistiky a záznamy a s kluky se to potáhne při jejich letním přestupu na Farmu. Tahle doba dřív nebo později skončí a pak se ukáže, kdo co dělal. Jsou to již jejich kariéry.
Jak trávíš volný čas?
Ono toho volného času moc není. Když zrovna nejsem v zaměstnání jako učitel na ZŠ, nebo nejsem na přednáškách, studuji totiž VŠ, tak jsem většinou na fotbale. Doma ze mě mají radost. Ale to přeháním, jsem zastáncem toho, že vše je o prioritách a managementu času. Výmluvu „nemám čas“ nemám rád. Volný čas, který mi po tom všem zbývá, tak stoprocentně věnuju své rodině (přítelkyni a tříleté dceři), snažíme se být v přírodě, mít radost ze společného času a užívat si, jak malá roste a učí se novým věcem.
Autor: SK Roudnice
