LITOMĚŘICE – Dómský pahorek v Litoměřicích má zvláštní dar. Je to místo, kde se čas pohybuje pomaleji. Když procházíte podél kanovnických domů směrem ke katedrále, obklopuje vás ticho, které jako by pamatovalo staletí. Není divu, že jakýkoliv zásah do tohoto prostoru vyvolává vlnu emocí. Aktuálně se nejvíce mluví o kácení osmi stromů v srdci náměstí a u věže.
Je to klasické dilema: Máme chránit to, co je staré, jen proto, že je to staré? Nebo máme dovolit městu, aby se nadechlo k nové etapě?
Symbolika koruny versus realita biologického věku
Lípa je národní symbol, nositelka stínu a paměti. Když se řekne „kácení“, v mnoha z nás to vyvolá instinktivní odpor. Je v tom kus sentimentu – pod těmi stromy jsme možná poprvé randili, možná tam vodíme děti na procházku. Jenže strom, ač se zdá věčný, je živý organismus s omezenou životností.
Stačí se pozorněji zadívat na současné stromy na náměstí. Můžeme s klidem říci, že takto vypadají zdravé stromy? Tyto konkrétní stromy – lípy malolisté – zde zjevně narážejí na své biologické limity a už dávno nejsou v kondici, kterou by si tak reprezentativní místo zasloužilo.
Odborníci proto navrhli pragmatické řešení. Nejde jen o to „vyměnit kus za kus“. V rámci nové výsadby mají být použity lípy velkolisté. Ty jsou podle dendrologů pro specifické, často náročné podmínky osluněného městského prostoru mnohem vhodnější a životaschopnější než jejich stávající malolisté příbuzné.
Zkusme se tedy na to podívat bez emocí: Je skutečným projevem úcty k přírodě lpění na trápících se stromech, které už svůj zenit mají dávno za sebou? Nebo je větší úctou dát prostor nové generaci stromů, které jsou pro dané místo lépe vybrány a mají šanci prosperovat další století?
Architektura jako živý organismus
Často slýcháme o „zachování ducha místa“ (genius loci). Ale co to vlastně je? Je to statický obraz, který se nesmí změnit od roku 1900? Nebo je ta hranice rok 1850, či 1920? Kdyby takto uvažovali naši předci, Dómské náměstí by dnes vypadalo úplně jinak – nebo by možná vůbec neexistovalo v té podobě, kterou tak úzkostlivě bráníme.
Baroko, které náměstí dominuje, bylo ve své době radikální modernou. Architektura i urbanismus jsou dialogem mezi minulostí a budoucností. Pokud tento dialog zastavíme a budeme jen konzervovat současný stav (včetně dožívající zeleně), vytvoříme z města skanzen. Místo, kde se sice zastavil čas, ale kde se také vytrácí život.
Od stínu k vodě
Plánovaná kašna, která má nahradit čtyři lípy uprostřed náměstí, je v tomto kontextu symbolická. Stín současných stromů nahradí zvuk a chlad vody a časem opět stín nových majestátních lip. Je to výměna jednoho přírodního prvku za druhý. Voda vnáší do prostoru dynamiku, pohyb a v horkých létech, která nás čekají, i nezbytné osvěžení.
Není to o tom, že by architektura vítězila nad přírodou. Je to o nové kompozici. O tom, že se náměstí konečně „otevře“ a ukáže katedrálu v celé její monumentálnosti, aniž by ji zakrývala clona chřadnoucí zeleně.
Otázka pro nás všechny
Revitalizace Dómského pahorku není jen o asfaltu, dlažbě a motorových pilách. Je to test naší odvahy věřit budoucnosti a odbornému úsudku. Dokážeme přijmout fakt, že aby něco nového a zdravého vyrostlo, musí to staré a nemocné ustoupit?
Možná, že až se za pár let budeme procházet po novém náměstí, usedneme k fontáně a budeme sledovat, jak se v její hladině odráží věž katedrály a koruny mladých, vitálních lip velkolistých, pochopíme, že „duch místa“ není uvězněn v kůře jednoho konkrétního stromu. Že sídlí v naší schopnosti toto místo kultivovat a předávat ho dál v lepší kondici, než v jaké jsme ho převzali.
Text + foto: Václav Hažva
